Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 30.4.
Blahoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Stalo se v dešti
Autor: MeTB (Občasný) - publikováno 21.10.2004 (18:29:46)

      Sny jsou důležité.

 

      Poprvé jsem Tomáše uviděl na Staroměstském náměstí; bylo pozdní odpoledne a okolo proudilo plno lidí, přestože se schylovalo k dešti.

      Byla to zvláštní chvíle.

      Nechci tvrdit, že Tomáš tehdy na tom náměstí opravdu seděl; nehodlám dokonce ani naznačovat, že by kdy skutečně existoval - přesto však: stál jsem u veliké sochy mistra Jana Husa a upřeně pozoroval dvojici před sebou; vedle imaginárního Tomáše seděla stejně snová dívka, o něco starší než on – měla na sobě modré tričko s nápisem „osvoboďte Tibet“ a jmenovala se Lenka.

Sledoval jsem je a viděl, jak Tomáš zvedl Lenčinu ruku (která až doposud spočívala na jeho noze a jemně ji hladila) a jak se jejich prsty propletly. Tomáš vrhl dlouhý pohled na vzniklé propojení, pak Lenčinu ruku pevně stiskl.

To nepatrné gesto mě okouzlilo. Stál jsem před prázdnou lavičkou a uvědomil si, že před mýma očima povstali právě díky tomuto pohybu: díky náhodnému spojení snu a pevného stisknutí ruky. Sen jim dal obrysy a na základě těchto obrysů je gesto vykreslilo a vytrhlo do krajiny „skutečných představ“.

Mimoděk jsem se usmál; a ti dva se poprvé nadechli.

Mé úvahy přerušilo Lenčino vyjeknutí; začalo pršet.

 

- - -

 

Metafory umožňují za cenu jisté ztráty významu autorovy myšlenky přiblížit tuto myšlenku dalším lidem. Sny jsou svého druhu rovněž metaforami – byť je jejich význam často zkreslen (nebo zapomenut) natolik, že rozšifrovat poselství, které nesou, bývá nemožné.

Sen, který dal vzniknout Tomášovi a Lence, byl v tomto ohledu jistou výjimkou.

Odehrával se na Staroměstském náměstí, byla noc a jemně mrholilo. Mezi památníkem Jana Husa a Týnským chrámem stál muž a jeho hlava ve tmě hořela jasným plamenem.

Rozhlížel se kolem sebe; i přes slabý déšť bylo náměstí poměrně plné, ovšem kolem muže s hořící hlavou se rozprostírala bublina prázdného prostoru. Vykročil směrem k davu, ten se však ihned rozestoupil a bublina zůstala neporušena. Nikdo na něj neukazoval, nikdo nekřičel; jako by lidem okolo oheň na jeho hlavě v nejmenším nevadil, jako by jim vadil samotný muž. Vyhýbali se mu s kamennými tvářemi a mlčky.

Když jeho snaha vmísit se do davu selhala, vykročil muž Celetnou ulicí a záře jeho hlavy se odrážela od výkladních skříní plných českého křišťálu, který lámal světlo do duhových plošek. Jemné mrholení postupně sílilo a někdy uprostřed cesty k Náměstí Republiky se změnilo ve vytrvalý déšť – mužova hlava ovšem planula dál. Když byla Prašná brána na dohled (ne dále než dvacet metrů za knihkupectvím U Černé matky boží), muž se zastavil a podíval kolem sebe. Ulice byla zcela prázdná. Zůstal sám. Posadil se na obrubník po pravé straně ulice a beze slova v dešti plápolal do tmy.

Jaké je poselství tohoto snu?

Nuže, poměrně jednoduché – pocit osamění. Hořící hlava jako metafora pro samotu uprostřed ostatních lidí.

Je to možné?

Ano, protože samota není způsobena výhradně nepřítomností lidí, ale rovněž setrváváním v přítomnosti lidí, se kterými nemáme o čem mluvit - ať již proto, že jsou nám cizí, či proto, že vše důležité již bylo řečeno - a (neméně důležitě) se kterými nemáme o čem mlčet.

V sedě na lavičce vedle Lenky Tomáš stiskl pevně její ruku a plamen jeho hlavy vyšlehl do výše.

 

- - -

 

Kdo byl onen muž ze snu? Byl o hodně starší než Tomáš, jistě mu bylo více než třicet let; co byl zač?

 

Nebylo třeba dlouho přemýšlet: stejně jako Tomáš povstal na lavičce Starého města, Petr se zhmotnil na lavičce Žižkova – a to skrze starou řeckou báji o mořských obludách Skylle a Charybdě.

Lavička stála po straně úzké ulice, na jejímž konci se nacházela škola; na zemi byly proto nataženy žlutočerné zpomalovací prahy. Vidím Petra, jak sedí s vědoucím úsměvem na rohu a pozoruje neznámého řidiče červené Octavie, který právě na jeden z prahů najíždí.

Skylla a Charybdis – dvě mořské obludy zaštítěné dvěma skalami; Skylla tou větší a zlověstnější, Charybdis tou menší.

Nebo jinak: Skylla a Charybdis - metafora volby.

Řidič Octavie zpomaluje na zhruba třicet kilometrů v hodině (což je ovšem stále poměrně dost) a najíždí levým kolem mezi obrubník a práh; to je obvyklá praktika, alespoň jedno kolo tak ušetří tlumiče námahy. Petr pokyvuje chápavě hlavou: lákání Charybdy je silné (vždyť druhá skála - přejetí prahu rovnou - vypadá zlověstněji).

Ozývá se ostré prasknutí a Octavia zastavuje. Petr povzdechne a pokrčí rameny; na druhé straně prahu je vývod z kanalizace a zem okolo je značně propadlá – postupem času se tak vytvořila perfektně fungující past na ničení podvozků aut.

Zvedá se z lavičky a jeho pohled sklouzává na blízkou zastávku autobusu; na stěně plastového domečku, který chrání čekající před deštěm, svítí plakát s reklamou na nějakou cestovní kancelář – na zemi leží muž a tělo má zčásti pokryto šlehačkou, nad ním se sklání žena a šlehačku líže. Slogan zní: Vzrušující zážitek. Petr naklání hlavu na stranu a zaujatě si plakát prohlíží.

Pozoruji ho a svírá se mi srdce. Petr odchází a já z něj nespouštím oči; už nemá mnoho času: Skylla i Charybda se dožadují se své oběti.

 

- - -

 

Vraťme se však k Tomášovi na Staroměstském náměstí. Právě sevřel Lenčinu ruku a jeho pocit osamění (plamen hořící hlavy) zesílil.

Co se za tím skrývá? Proč byl Tomáš osamocen, zatímco vedle něj seděla jeho přítelkyně a jemně jej hladila po noze?

Odpověď je nasnadě: Tomáš Lenku nemiloval.

Ovšem pozor, není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nebylo to kategorické odmítnutí jeho lásky k ní, Tomáš Lenku milovat mohl: stačilo, aby udělala jedinou věc.

Odmítla ho.

Aby se učinila se alespoň na chvíli nedosažitelnou.

 

Toužit lze jen po něčem, co je v danou chvíli nedosažitelné: jen to a právě to obklopuje objekt touhy aurou krásy. Pokud je objekt od počátku snadno k mání, nemůžeme po něm toužit a radost ze získání se vytrácí.

 

Kdyby Lenka na počátku vztahu nebombardovala Tomáše SMS-kami a naopak se alespoň částečně stáhla do ústraní, vznikla by (se vší pravděpodobností) láska.

Takhle (po desítkách SMS-ek a tuctech hodin strávených společně) - vznikla apatie.

 A paradoxně – nedosažitelným se stával on. Tomáš upřeně hleděl na vzniklé spojení rukou a bezradně přemýšlel, jak Lence říci, že za dvanáct hodin nasedne na letadlo, které ho odnese na půl roku do Španělska.

 

- - -

 

Když jsem viděl Petra sedět vedle zpomalovacího prahu a pozorovat řidiče Octavie lámajícího podvozek, zaujala mě jedna věc: jeho kývání hlavou a krčení rameny. Na ulici nebyl nikdo jiný kromě něj, řidiče a několika lidí na zastávce (otočených ovšem zády), pro koho Petr kýval a krčil?

Odpověď mi poskytl jeho návrat domů:

 

Petr uklidil nákup (šlehačku ve spreji) do lednice, posadil se do křesla a po několika minutách pustil rádio. Právě byla na programu dvouhodinovka písniček na přání; Petrovy oči přejely na kalendář na stěně a jeho hlava začala zvolna plápolat. Chvíli si zamyšleně kousal ret a pak přepnul displej rádia na RDS (a zjistil tak číslo, na které volat), vzal do ruky mobilní telefon a číslo vytočil. Ani příliš nevěřil, že by se mohl dovolat – proto ho překvapilo, když se z telefonu ozvalo veselé: „Haló haló, kdo tam?“

Domluvil se s moderátorem na písničce a trpělivě počkal, až dohraje ta předchozí.

„Na drátu mám teď Petra,“ prohlásil pak muž z rádia. „Tak, Petře, co to bude?“

„Zahrajte Oh, Darling od Brouků,“ odpověděl muž s hořící hlavou.

„A pro kohopak to bude?“

„Pro moji dcerku. Zítra jí bude osm.“

„Tak to přeji všechno nej a nějak to pořádně oslavte! Čau čau a (z rádia se ozvaly první tóny) tohle jsou Brouci pro Petrovu dcerku.“

Petr zavěsil a podíval se na svůj odraz ve skle skříně před sebou.

 

Jeho dcera žila už dva roky se svou matkou ve Velké Británii; jaký měl Petr důvod nechat pro ni na českém rádiu zahrát písničku?

V podstatě žádný – nedal písničku zahrát pro ni, ale pro sebe. Hleděl na svůj odraz na skříni a jeho smutek osamělého člověka se měnil v něco jiného: ve smutek herce v roli osamělé postavy. Ano, Petr byl jako herec, hrající pro oči neviděného publika. Bylo pro něho nepředstavitelné, že jeho život protekl světem jako sítem; že by nežil ve své vlastní, soukromé reality show. Jeho pro něj bylo to, jak ho vidí ostatní - a to i když okolo žádní ostatní nejsou.

Petr se choval, jako by byl sledován, i v naprostém soukromí. Díval se na odraz na skle a snažil se, aby jeho výraz nabral na důstojnosti; ano, důstojnost je to nejdůležitější.

Jenže taková snaha se často zvrhne v pathos nebo v komičnost (a ta se zase často mísí s lítostí).

Petr znovu zvedl telefon a vytočil posledně volané číslo. Ozvalo se tůtání obsazené linky; ignoroval je. Hleděl do skla naproti sobě (ale ne na sebe, nýbrž na postavu ve své roli) a tiše řekl:

„Dobrý den, to jsem zase já. Zahrajte pro mě nějakou pěknou písničku. Za týden mi bude šestatřicet.“

 

- - -

 

Proč měla na sobě Lenka tričko s nápisem „Osvoboďte Tibet“?

 

Nikdy v Tibetu nebyla a nikdy se o tu zemi nezajímala; jediné, co s ní měla spojeno, byl buddhismus a čínská okupace.

Věřila snad ve svobodu jednotlivců i národů a myšlenka země okupované cizí armádou v ní vyvolávala odpor (obzvláště vezmeme-li potaz, že její země byla ještě před nedávnou dobou sama okupována)?

Ne. O suverenitu Tibetu se začala starat (začala nosit tričko), až před osmi dny, když byla s přáteli ze školy na koncertu proti čínské okupaci - a obsazení Československa pro ni byla historie.

 

Stejně jako Petr i Lenka nacházela své já teprve v očích druhých; Petr hraním zvolených rolí, Lenka přejímáním názorů. Protože její přátelé (ačkoliv přinejmenším část z nich dost možná ze stejných důvodů jako ona sama) byli proti okupaci Tibetu, byla i Lenka proti okupaci Tibetu. Ztotožnila se s jejich názorem a učinila z něj názor vlastní; její já jej obsáhlo.

Díval jsem se na ni, jak sedí na lavičce ve svém novém modrém tričku, a zamyšleně si mnul čelo. Takový způsob budování já s sebou nutně přináší jistou závislost na přítomnosti těch lidí, jejichž názory jsou přejímány; jejich odchod zasazoval Lence hluboké rány (neboť to byly rány přímo do zdrojů jejího já).

Když jí bylo dvacet, její rodiče se rozvedli; a ona se rozhodla spáchat sebevraždu skokem z Libeňského mostu (byl to nejbližší most v okolí). Přišla proto k jeho okraji, naklonila se – a dostala silnou závrať, takovou, že slabostí upadla zpátky na zem.

Zahanbena sama sebou se zvedla a vrátila do svého pokoje na koleji.

 

Stál jsem před na Staroměstském náměstí, hleděl na ni a před očima se mi vybavila scéna: Lenka visí z mostu, za jednu ruku jí drží Tomáš, za druhou Petr. Kolem je tma, osvětlená jen plameny, šlehajícími z jejich hlav. Obě ruce se pomalu smekají.

 

- - -

Když byl Tomáš v pubertě, šlo o složité období – zvláště ve vztahu k jeho rodičům. On a jeho otec spolu vedli válku principů: Tomáš si dokazoval, že už na „to“ má, otec si dokazoval, že na „to“ ještě má (kupodivu, co bylo ono „to“ nevěděl ani jeden z nich).

Zpočátku se doma hodně křičelo; po nějaké době se Tomáš, kterému křik a hluk vadil jako máloco, rozhodl v zájmu zachování klidu rodičům cíleně vyhýbat.

 

Jeho chování vyplynulo z touhy (tedy snahy získat nezískatelné!) po klidu; i když však jednal v dobré víře - snažil se zamezit hádkám, které byly, jak se ukázalo, pro něho při kontaktu s rodiči nevyhnutelné - jeho přístup mezi nimi vybudoval širokou propast - a nyní ani jeden z nich nevěděl, jak ji překročit.

Rozhodl se proto odjet. Doufal, že fyzická vzdálenost pomůže překonat vzdálenosti duševní; jinak řečeno věřil, že když odjede, jeho vztahy s rodiči se vylepší. Oni si evidentně mysleli totéž; zaplatili letenku bez mrknutí oka a proti úmyslu šest měsíců studovat ve Španělsku nic nenamítali.

 

Tedy za jeho úmyslem odjet se skrýval fakt, že Tomáš nebyl spokojen.

Ovšem – nebyl spokojen s čím? S rodiči? Pozoroval jsem ho, jak sedí na lavičce vedle Lenky a tiskne její ruku a uvědomil jsem si důležitou věc: nebyl to jen vztah s jeho rodiči, který jej nutil změnit prostředí. Ne, bylo v tom ještě něco jiného.

Tomáš nebyl spokojen sám se sebou.

 

Každý z nás si v různých situacích nasazuje příhodné masky. Některým lidem to činí potěšení (vzpomněl jsem si na Petra a jeho úsměv vedle zpomalovacího prahu, jeho kývání a krčení), ale některým to připadá směšné – a právě to byl Tomášův případ.

Zatímco Petr věřil, že jeho já se skrývá v oněch maskách (bez kterých by nebyla žádná důstojnost – nezbylo by nic), Tomáš toužil (toužil!) po nalezení sama sebe pod těmito maskami; věřil, že jeho já je jen jediné, to, které se nemusí skrývat, ale samo o sobě je univerzální maskou, vhodnou pro každou příležitost.

Za jednadvacet let své fiktivní existence měl však Tomáš své já obklopeno tolika škraboškami, že ztratil ponětí o tom, která z nich by měl být on. Odsud pramenilo jeho přání odjet.

V cizím prostředí, v neznámém prostředí (tedy takovém, pro které nemá žádné masky), se skrývala jeho šance, že nalezne sám sebe.

Tohle byla jeho Skylla a Charybda – volba mezi domovem (a nadějí, že jeho skutečné já je ukryto někde uvnitř a je to takové já, se kterým by byl spokojen; s rizikem, že je nikdy neuvidí) a cestou do neznáma (a snahou uvidět toto pravé já – s rizikem, že jej nenalezne, nebo že toto já Tomášovi spokojenost nepřinese; tedy že se nic nezmění a on zůstane takový, jaký je).

Vybírá si cestu a já slyším burácení vody a štěkot šesti psích tlam.

Ovšem, než odjede, čeká na něho ještě jeden úkol – říci o své volbě Lence. Nechtěl ji zranit, proto jí zpočátku nic neprozradil; s každým dalším dnem se to však stávalo obtížnějším a obtížnějším, až vše dospělo do bodu, kdy spolu sedí na lavičce Staroměstského náměstí a on cítí, že už nemůže dál čekat.

Bere Lenčinu ruku, která až doposud jemně hladila jeho nohu (a způsobovala mu tím určitá muka – byl to projev důvěry od člověka, jehož důvěru se chystal zradit!) a pevně ji tiskne. Nadechuje se.

Náhle Lenka vyjekne a vyskočí z lavičky - na zem dopadají první kapky vody; začíná pršet.

 

- - -

 

Petr pohledem zkontroloval čistě prostřený stůl a vrátil se do kuchyně, odkud byla cítit vůně rajčat a těstovin. Původně měl v plánu strávit dnešní večer s Lenkou, ale - co se dá dělat - vystačí si s Janou. Usmál se.

Telefonoval Lence ještě dopoledne, říkala, že už má něco v plánu (a opravdu měla - hodlala strávit večer s Tomášem).

Zkontroloval svůj vzhled v zrcadle v předsíni a spokojeně se usmál. Jeho herecká role svůdníka dosud fungovala perfektně. Sjel pohledem na vchodové dveře a tváři se mu mihl nespokojený stín; byly otevřené.

Pokud je pevně nepřimáčkl, nedovíraly se.

Pevně je přimáčkl a vrátil se do obývacího pokoje.

 

- - -

 

Poměr Lenky a Petra už trval téměř rok.

Říkal jsem, že na počátku vztahu s Tomášem jej Lenka zavalovala desítkami SMS-ek. Nuže – bylo to právě kvůli Petrovi.

 

Nikdy se spolu nescházeli denně; spíše jednou, dvakrát za měsíc. Lenka, která se Petra na počátku vztahu úmyslně trochu stranila (aby v něm nevzbudila dojem, že myslí jen na něho), to považovala za důkaz, že ji Petr nemiluje tak, jak by mohl; a považovala to za svou chybu - nedala mu přeci svou lásku jasně najevo. Ve vztahu s Tomášem se to rozhodla napravit.

Pravda však byla trochu jinde – Petr byl sukničkář a měl poměr s více dívkami najednou. Když ho před dvěma lety opustila žena a vzala s sebou jejich dceru (ta jediná mu z jejich manželství scházela), zjistil, že se před ním otevřela země doslova nevídaných možností.

Chtělo to trochu organizačních schopností, ale dokázal si udržet tři milenky najednou (Lenka přišla jako druhá). Čas mezi nimi musel rovnoměrně dělit – z toho pocházely prodlevy mezi schůzkami.

Lenku, docela naopak proti tomu, co si myslela, měl ze všech tří rád nejvíce; a bylo to právě proto, že se mu zpočátku vyhýbala.

Když se začala scházet s Tomášem, jejich setkání byly ještě zřídkavější než dřív.

 

Vidím Petra, jak sedí v obývacím pokoji a čeká na Janu. Před očima má ovšem Lenku; teď, když je se mu vzdaluje, začíná po ní toužit.

 

- - -

 

Kapky vody dopadaly na zem a všude kolem pobíhaly davy lidí ve snaze najít úkryt. Tomáš stál před lavičkou a cítil, že musí mluvit. Zvedl ruku a zachytil rukáv Lenčiny bundy.

„Musím ti něco říct.“

Lenka se zasmála a otočila. „Neblbni, vždyť zmokneme,“ chtěla říci, ale když uviděla vážný výraz na jeho tváři, zarazila se. Těsně vedle nich proběhl hlouček výskajících turistů.

„Co se děje?“

Tomáš pustil její bundu.

„Zítra letím do Španělska,“ řekl potichu.

Lenka zamrkala. „Cože?“

„Přes Erasma. Na půl roku. Na univerzitu.“

Lenka mlčela a dívala se na něj. “Děláš si srandu?“

Déšť dopadal na zem všude kolem nich a náměstí už bylo skoro prázdné. „Nedělám.“

Blízko se zastavila skupinka cizinců, podle bund Angličanů. Lenka nechápavě zavrtěla hlavou. Co se dá v takovou chvíli říct? „A to mi říkáš teď?“

Když se Tomáš rozhodl vyhýbat rodičům, myslel, že dělá správnou věc; ve skutečnosti budoval propast neporozumění. Aby jí překonal, rozhodl se odletět; a bylo mu jasné, že tím zraní Lenku. Vydal se na cestu za svým ukrytým já a okolo té cesty se válely oběti jeho dobrých činů.

„Já…jsem ti nechtěl ublížit.“

Lenka podruhé zamrkala. „Nechtěl ublížit?“ zašeptala. Ucítila, jak se v ní vzedmula vlna vzteku. „Tys mi nechtěl ublížit!?“

Vrátila se mi scéna, kterou jsem viděl: Lenka visí z mostu a zoufale se svíjí; za ruce ji drží už jen Petr, Tomášova ruka sklouzla.

V tu chvíli se jeden z Angličanů nadechl a hlubokým, sytým hlasem začal zpívat I´m singing in the rain. Lenka stála v dešti naproti Tomášovi a křečovitě svírala a otevírala ruce. Co dál?

Angličan se zašustěním rozevřel deštník a udělal několik tanečních kroků. What a glorious feeling, I´m happy again…!, rozlehlo se náměstím, spolu se smíchem jeho společníků.

Tragično se často mísí s komičností. Teď už nemohlo být řečeno nic.

Lenka se otočila a beze slova rozeběhla pryč.

 

- - -

 

Petr zavřel oči a tlumeně vzdychl; Jana mu právě jazykem slízávala šlehačku z pravé prsní bradavky.

Důstojnost byla pro něj vždy tím nejdůležitějším (když není důstojnost, nezbývá nic) – musil jsem se bezděky zasmát, když jsem si ho představil ležet na zemi, s hrudníkem napůl pokrytým šlehačkou, a tiše sténat. Kde je v takovou chvíli důstojnost?

Pryč. Při milostných hrách je pro ni vyhrazen až ten nejzazší koutek existence; je zahnána vášní a vrací se až po jejím odchodu, kdy se těla milenců opět rozdělí.

Petr znovu zavzdychal a otevřel oči. Zaklonil hlavu – a ztuhl.

V předsíni jeho bytu stála Lenka a obě nahá těla mlčky pozorovala. Jana nedovřela dveře, prolétlo mu hlavou, nepřimáčkla dveře! Jana, která si náhlého napětí Petrova těla všimla, se do předsíně podívala rovněž.

Trojice zkamenělých.

Čas se zpomalil a nechal všechny přítomné vychutnat nesnesitelnost okamžiku. Lenka pozorovala Petra, Petr a Jana pozorovali Lenku. Nikdo nemluvil.

Náhle Lenka otevřela ústa, nadechla se a - kýchla.

 

Jsou věci, které člověk ovlivnit nemůže. Ostrý zvuk kýchnutí protrhl zvláštní atmosféru; tragično se znovu objalo s komičností a důstojnost náhle nezbyla pro nikoho v místnosti.

Lenka se podruhé otočila a vyběhla pryč, do deště.

 

Petr se rychle vztyčil. Doběhl ke dveřím. „Lenko, počkej!“ vykřikl do ticha na chodbě. Jana za ním vstala a rozhořčeně na Petra ukázala prstem. „Kdo je ta holka?!“

Petr se obrátil, aby jí odpověděl (ačkoliv v tu chvíli sám nevěděl co) a jak se obracel, zachytil svou podobu v zrcadle, ve kterém si ještě před nedávnem kontroloval svou roli svůdníka. Zarazil se. Uviděl sám sebe, částečně pokrytého bílou šlehačkou, se začínajícím břichem (toho si nikdy dříve nevšiml!).

Pro jeho důstojnost nebylo žádné místo; zíral do zrcadla a jeho masky se sypaly na zem a tříštily do třpytivých kousků, které rozkládaly záři jeho hořící hlavy do duhových plošek.

Podíval se na Janu a otevřel ústa, jako by chtěl něco říci; nevyšla z nich však jediná hláska. Stále před dilematem: pokusit se uklidnit Janu nebo vyrazit za Lenkou?

Díval se před sebe a jeho touha ho hnala pryč. Měl snad uznat svou prohru a nechat Lenku jít? Ne! - jedinou věci, která ho napadla, bylo běžet za ní a pokusit se jí všechno vysvětlit; jiné možnosti byly nepřipustitelné (přece po Lence toužil)! Díval jsem se na něj a srdce mi bušilo. Lákání Charybdy je silné.

Natáhl na sebe kalhoty a vyběhl před dům, odkud spatřil Lenku, jak dobíhá tramvaj na zastávce.

Sprostě zanadával a rozběhl se pro auto.

 

- - -

 

To kýchnutí bylo zcela přirozené; Lenka jela od Tomáše za Petrem dobrých čtyřicet minut a to vše v dešti, v promočených šatech. Bylo přirozené – přesto ji však zahanbilo a donutilo utéci do deště. Proč?

 

Nuže, jak jsem již říkal, Lenka přebírala své názory od ostatních; a od Petra (jejich vztah trval téměř rok!) se naučila znát názor, že důstojnost je nejpodstatnější.

Kdyby se v Petrově předsíni zatvářila pohrdavě, snad utrousila zdrcující poznámku a pak pyšně odešla, mohla si důstojnost zachovat, přestože byla podvedena. Mohla se Petrovi pomstít, donutit ho litovat (a on skutečně litoval – jenže to Lenka nevěděla)

Ona však místo toho kýchla - a to bylo něco, přes co se nemohla přenést.

Znovu jsem si ji představil, jak visí z mostu a za ruku ji drží jen Petr. Náhle se jeho ruka uvolňuje a Lenka padá do tmy; její hořící hlava se postupně zmenšuje, z koule na míček, pak na pouhý bod, až po chvíli docela mizí.

Neosobní ženský hlas z reproduktoru na stropě pronesl: „Libeňský most“ a Lenka se zarazila. Rychle vstala, otřela si slzy z očí a vystoupila.

 

Díval jsem se na ni a zamyšleně si mnul čelo. Když jí Petr dopoledne volal, vybrala si, že chce večer strávit s Tomášem; když jí však Tomáš řekl, že zítra odlétá, svou volbu změnila. Hérakleitos pravil: nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Když člověk jednou zvolí, není možné se vracet – první volba v té chvíli již není tím, čím bývala kdysi.

 

Lenka šla v dešti a její plápolající hlava byla mimo pouliční osvětlení jediným zdrojem světla. Po několika desítkách metrů se zastavila se a přistoupila k okraji mostu. Stál jsem těsně za ní a pozoroval, jak jejími rameny otřásají vzlyky. Déšť vytrvale bušil do země kolem a Lenka vylezla na okraj a podívala se dolů. Zavrávorala, zmocnila se jí prudká závrať. Přistoupil jsem ještě blíž.

Její pravá noha sklouzla a Lenka přepadla přes okraj mostu.

Ucítil jsem prudké trhnutí a napjal svaly na obou rukou. Lenka visela pod hrazením a já ji držel za zápěstí.

Vytáhl jsem ji zpátky a o krok ustoupil; slabostí upadla na zem. Dívala se na mě a její tělo se třáslo nekontrolovatelným pláčem. Bylo mi jasné, že podruhé (potřetí) už skočit nedokáže.

„Nedovolím ti umřít,“ řekl jsem.

Lenka se opřela hlavou o kolena a klepala pláčem i zimou. Hleděl jsem na ni; ne, nezbyla žádná důstojnost. Její hořící hlava byla v tu chvíli jasná jako malé slunce.

Odněkud z povzdálí se ozval náraz.

 

- - -

 

Kolem bylo ticho a klid; seděl jsem vedle Petra na sedadle spolujezdce a mlčky ho pozoroval.

Petr, předkloněný a v mírném zvedu ze sedačky, mi pohled oplácel. Roh domu tak blízko před čelním sklem jako by se zvedal do nekonečna.

Kdo nikdy nezažil autohavárii, neumí si představit, jaké věci se uvnitř automobilu v okamžiku srážky dějí; uvolněné síly jsou obrovské.

 

      Oba jsem otočili hlavy a mlčky zírali na provazy zastaveného deště v okolí vozu. Pak se Petr ještě jednou obrátil ke mně. Mrkl. Očekával jsem, že pronese důstojná poslední slova; něco, co by odpovídalo jeho povaze – zaujme roli umírajícího krále.

Když jsem se mu však díval do očí, viděl jsem, že všechny masky jsou pryč. Venku v dešti se ozývalo burácení Charybdy a vedle mě seděl zahanbený a unavený muž. Co říci?

„Sklouzáváme do pathosu,“ upozornil jsem ho tiše.

Petr pokrčil rameny a přikývl. Teď a nebo nikdy; hercova poslední slova. Petr se podíval přímo před sebe a povzdechl si.

„Měl jsem se připoutat,“ řekl.

 

- - -

 

Přišlo ráno. Mraky včerejší noci byly stále na obloze, ale déšť ustal; Letadlo zvolna nabíralo výšku a Tomášova plápolající hlava byla vidět v okénku nad pravým křídlem. Představil jsem si ji: zmenšovala se, byla jako malý míč, jako bod, až nakonec zmizela úplně.

Posadil jsem se na lavičku Staroměstského náměstí (tu, kde příběh začal) a rozhlédl se; vpravo byla Staroměstská radnice, vlevo Týnský chrám.

Chvíli jsem tam vysedával a prohlížel si kolemjdoucí; pak jsem se zvedl a vydal doleva. Každý si volíme svou cestu.

Kráčel jsem pomalu a díval se, jak je Týnský chrám krásný.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter